Rubrika: Cestování

Nevím, zda lze někde najít lepší synonymum pro slovo “pohoda”, než v dánské silniční síti. Jutský poloostrov je doslova propletený různými silničkami a cestami, které jsou sice různě důležité, různě široké a vyrobené z různého materiálu, ale nelze jim upřít jednu společnou vlastnost. Jsou totiž vždy pěkně upravené.

Turistům stání povoleno

Jsi-li turista, bude se Ti na Jutských silnicích líbit. Snad nikde jinde nenajdeš tolik různých parkovišť, odpočívadel, piknikových louček a vyhlídek, než právě zde. Kdykoli je v nejbližší okolí silnice něco jen trochu zajímavého, ať již to je vyhlídka na říčku, velký kámen uprostřed pole, nebo jen zrovna nejvyšší bod v okolí, můžete si být jisti, že opodál bude připravené místo na zaparkování několik osobních vozidel, mnohdy doplněné velkou informační tabulí a několika lavičkami.

Podobně zdejší správce silnic myslel i na ty, kteří jedou příliš dlouho, a potřebují si odpočinout. I pro ně přichystal malá parkoviště tak, aby si mohli odpočinout nemuseli nikdy řídit unavení.

A pokud máš hlad, tak jsi zde vítán také. Pro tebe je zde často připravený stoleček, někdy i se stříškou a záchodkem, takže si můžeš v pěkném přírodním prostředí otevřít svojí krabičku, ve které máš z domova připravený smørrebrød, a dobře se najíst.

Výsledek je často takový, že bílé písmeno “P” v modrém čtverci vídáš na jutských silnicích mnohem častěji, než jakoukoli jinou dopravní značku. Jak by také ne, když každé takové parkoviště bývá ještě označeno předzvěstí, která řidiče s dostatečným předstihem informuje o tom, že nejbližší parkoviště je 200 metrů daleko.

Každý Dán překračuje nejvyšší povolenou rychlost.

Asi bych se měl opravit. Správnější by bylo uvést, že téměř každý Dán překračuje pravidelně nejvyšší povolenou rychlost. Kdysi totiž probíhala celoevropská dotazníková akce, kde řidiči všech národností uváděli, jak dodržují dopravní předpisy. A z této statistiky pak vyplynulo, že Dánové nedodržují rychlostní limity v 95% případů.

Že je to mnoho?

Ne, není. Skandinávci, na rozdíl od středoevropanů, nic nezatajili, a odpovídali přesně podle pravdy. Běžný řidič zde nikdy nejede tak rychle, jak mu dopravní značka přikazuje, ale rychlost si ještě upraví podle policejní tolerance. Znamená to pak, že když je místní limit 80 km/h, tak si nastaví tempomat tak, aby mu ukazoval 90 km/h a ve skutečnosti jede 85 km/h. A udělají to tak téměř všichni, takže když pak na osmdesátce jede osmdesát pět, tak ho nikdo nepředjíždí a on sám nikoho nedojíždí, prostě jedou všichni téměř stejně rychle.

Rychlostní limity

A jaké že to jsou ty rychlostní limity, které správný obyvatel Jutského poloostrova vždy překračuje?

Ty oficiální jsou určitě každému cestovateli známé z každého bedekru. Zákon nařizuje ve městě jezdit maximálně padesátkou, po normální silnici maximálně osmdesátkou a na dálnici (v tom se bedekry často rozcházejí) sto třicítkou nebo sto desítkou.

Skutečnost se ale často liší, protože další velice častou dopravní značkou (hned za značkou parkoviště), je značka omezující rychlost. V obcích tak často bývají veliké zóny pro jízdu čtyřicítkou, a tam kde se pohybuje hodně lidí, nebo dokonce dětí, bývá rychlost ještě snížena na třicítku nebo dvacítku. Mimo obce to bývá trochu rozmanitější. Obecně je platná osmdesátka, ale to bývá většinou jen tam, kde ve stejném směru existuje zároveň i cyklostezka a cyklisté a pěší tak nemusejí používat silnici. Tam, kde cyklostezka není, bývá rychlost často omezena na 70 km/h. A pak, především na hlavních tazích poblíž velkých měst, bývají úseky silnic, kam cyklisté nesmí, a tam pak bývá dovolena i devadesátka. Takovou cestu poznáš i podle toho, že je na ní nám Čechům dobře známá modrá značka s autíčkem, která označuje silnici pro motorová vozidla. O dálnicích mají pravdu oba typy bedekrů. Oficiálně je dnes povolena na všech dálnicích rychlost 130 km/h, ale ta bývá často omezena na 110 km/h a většina místních řidičů upřednostňuje to nižší z nich.

Místní rychlostní limity mohou být pro středoevropana trochu nudné a unavující, má to ale i některé pozitivní důsledky. Když jsem cestoval svým autem, všiml jsem si, že výsledná průměrná rychlost na cestách po Jutsku, nebyla nižší, než na jakou jsem zvyklý z naší domoviny. A navíc možná díky dánské mírně zvlněné krajině, možná díky nižší maximální rychlosti a možná díky zdejší mnohem plynulejší jízdě, jsem zaznamenal mnohem nižší spotřebu paliva na 100 km (více než o litr, a to už se počítá).

Předjíždění

Po několika tisících kilometrů po Jutských silnicích a silničkách, jsem nabyl přesvědčení, že Dánové nepředjíždí. Tedy abych to uvedl na pravou míru, oni předjíždí, ale jen, ve zcela výjimečných případech. Takové případy jsou typově přibližně dva.

Ten první, to je, když ten předjížděný jede vážně jako šnek a není příjemné za ním jet. Ve většině případů, pokud mne někdo předjel, byla to pro mne informace, že jedu vážně hodně špatně, a měl bych trochu přidat, ať nepřekážím.

Ten druhý, to je, když ten předjíždějící opravdu hodně spěchá. Je to takové setkání s pirátem silnic. Pirát se vyznačuje tím, že jede za vozidlem jedoucím maximální povolenou rychlostí v bezpečné vzdálenosti tak dlouho, dokud nenarazí na místo bezpečné k předjíždění, tam dá včas znamení o změnu směru jízdy a rychle, a přesto bezpečně, vozidlo před sebou předjede takovým způsobem, že ani předjížděný, ani řidiči v protisměru, nemusejí na jeho předjíždění nijak zareagovat.

On ten předjíždějící ani žádnou reakci nečeká, vědom si místní preference používání velkého předního okna namísto zpětných zrcátek. Zpětná zrcátka se tady používají snad jenom při změně směru jízdy, a možná ani ne vždy.

Na první setkání s nebezpečným předjížděním jsem čekal asi čtyři tisíce kilometrů a setkal jsem se s ním až v nejsevernějším okrese celého poloostrova. Trochu ostudné bylo, že se jednalo o vozidlo s pražskou poznávací značkou.

Silnice?

Ne všechny silnice mají asfaltový povrch. Při pohybu v obytných, a hlavně rekreačních zónách, často narazíš na velice dobře udržovanou štěrkovou cestu. Zajímavé je, že ani štěrkové cesty nemají nijak výrazně vyjeté koleje. Zřejmě bývají pravidelně upravované.

V oblastech přírodních zajímavostí bývají dokonce silnice pouze hliněné. To se pak stává, že turista jede několik kilometrů po cestě, o které by, po zkušenostech z domova, si myslí, že je to jenom polní cesta či cyklostezka, ale na jejím konci najde krásné velké parkoviště s několika místy vyhrazenými pro autobusy.

Pro našince ještě mnohem zajímavější bývají značené silnice, které vedou po pláži. Prostě u vjezdu na pláž je dopravní značka označující číslo silnice, směr a vzdálenost k nejbližšímu městu. Řidič pak může jet pískem a je na něm, aby jel tak, aby v písku nezapadl.

A další?

O cestování na této části evropského kontinentu by se dalo napsat ještě mnohé. Snad jen bude užitečné upozornit turistu, že čerpací stanice sice nejsou příliš často v okolí dálnic, ale ve většině vesnic alespoň jednu samoobslužnou čerpací stanici nalezne. Ano, většina čerpacích stanic je samoobslužná a dá se u nich platit jenom kartou. Podobné je to i s parkováním, mnoho parkovacích automatů již neakceptuje mince, ale pouze platební karty, nebo mobilní platby.

A až někdy při cestování po jutské krajině dostaneš chuť na něco dobrého, všimni si, prosím, malých přístřešků okolo cest. Často tam bývá cedule oznamující, že přístřešek obsahuje “kartofler”, “grønsager”, “honning”, “jordbær” nebo něco podobného. Jedná se o samoobsluhu. Místní farmář, včelař nebo řemeslník tam nabízí své produkty každému, kdo má okolo cestu. Samoobsluha funguje tak, že si přečteš ceník vyvěšený na stěně, vybereš si brambory, zeleninu, med nebo jahody, jaké se ti líbí, případně to ještě zvážíš na váze, která zde stojí na stolečku, sám si spočítáš celkovou cenu a správný obnos potom vložíš do kasičky, která se určitě někde poblíž nachází.

Je to rychlé a snadné, a pro turistu, který se pozdě večer vrací z výletu i velice příjemné, když si takto může pořídit pozdní večeři nebo trochu zpestřit zítřejší snídani.