Cestování po Jutském poloostrově
o zemi, ve které pejsek s kočičkou věšeli prádlo
Dánsko zveřejnilo mapu zemí, z nichž budou moci od soboty 27. června přijíždět turisté do Dánska. Samozřejmě pro Švédsko, jakožto sousední zemi, platí trochu jiný režim, a tak existuje speciální mapa Švédska se zobrazením “zelených” a “červených” regionů. No, barvičky nakonec zvolili trochu jiné, ale to nevadí.
Tento přehled se bude každý čtvrtek aktualizovat.
Dnes je to jen pár dní od letního slunovratu. Tady v Praze je nám hej. Slunce vychází ráno těsně před pátou hodinou, ve čtvrt na deset večer zapadá, a po desáté hodině už vůbec nesvítí. Sice není úplně tma (a ta ještě několik dní nebude – na skutečnou astronomickou noc si budeme muset ještě víc než dva týdny počkat), ale mezi jedenáctou a třetí hodinou v noci toho moc vidět není.
Pokud se ale takový noční výletník nachází touto dobou v Jutsku, tak ať je kdekoli, tak celou noc jasně rozená horizont, obrysy stromů i cestu v lese. Ona to zas až tak moc velká noc není, když nad takovým Skagenem si sice může dopřát ve 22:22 nádherný západ slunce, ale ono to sluníčko za horizontem pořád svítí a minimálně do půl dvanácté je možné si venku ještě číst knížku. Ty další tři a půl hodiny také nejsou úplně tmavé. Protože nejprve nad západním horizontem a později i nad východním horizontem nějaké ty fialové sluneční paprsky prosvítají. Chvilku po třetí ráno už si může venku přečíst noviny a čekat na překrásný východ slunce okolo čtvrt na pátou.
My si to tady v české kotlině příliš neuvědomujeme (a turisté v Chorvatsku a jiných jižních zemích to vůbec neznají), že není jenom jeden typ noci a jeden typ soumraku či rozbřesku. Je jich víc, akorát přejdou pěkně za sebou, kolikrát ani nepozdraví a opět je tu další den.
Západ slunce začíná takzvanou zlatou hodinou. To je ta doba, kdy se všechno zlatavě třpytí, pomalu se schyluje k západu, ale ještě to nezačalo. Slunce v té době je jenom dvanáct až deset stupínků nad horizontem, fotografům kouzlí úsměv na tváři a řidičům jedoucím západním směrem přidává vrásky okolo očí. Pak to jde ráz na ráz. Slunce se za zvuku symfonií přehoupne přes horizont. Začíná soumrak. Ten nejznámější, kdy je ještě pořád na všechno dobře vidět. Děti si venku hrají, babičky a dědečkové čtou knížky, maminky a tatínkové připravují večeře. Tenhle typ soumraku se nazývá občanský. Je to doba, kdy sluníčko sice zapadlo, ale je jenom maximálně 6 stupňů pod horizontem a mnoho jeho paprsků stále osvětluje večerní oblohu. Následuje soumrak nautický. Obloha se zbarví do fialova a přestože je většina obrysů stále krásně zřetelná, na čtení pod širou oblohou to už není. To je doba, kdy se sluneční kotouč nachází mezí 6 a 12 stupni pod horizontem. Na nebi vychází první nejjasnější hvězdy a přesto jsou všechny významné body, jako hory, ostrovy, či majáky krásně zřetelné. Námořníci v dobách, kdy ještě neexistovaly GPS satelity, měli toto období v lásce, protože právě nyní je možné přesně zaměřit polohu jen za pomoci geometrických nástrojů a map. Dál začíná tma, nejdřív taková polovičatá, to je astronomický soumrak, při kterém lze pozorovat mnohé hvězdy a ještě se v té tmě neztratit. A když slunce klesne pod horizont níž než 18 stupňů, je tma. Černá tma, tak jak má být.
A všechno začne opět od začátku, nejdřív se tma trochu projasní, to když je astronomický rozbřesk, pak nebe při nautickém rozbřesku zfialoví, zrůžoví a pomalu začne být krásně vidět při tom pravém občanském rozbřesku. Někdy není třeba čekat dlouho, někdy je třeba čekat déle, malinko se ochladí a pak to přijde. Sluneční kotouč se nejprve převalí přes nejbližší kopce a pak v celé své kráse vystoupá na oblohu.
No, a v Jutsku teď zrovna tma vůbec není. A nebude pěkně dlouho. Úplně na jihu u Padborgu nemají astronomický soumrak od první třetiny až do konce června. Nad Legolandem v Billundu tma nenastává od začátku června do první třetiny července. o něco severněji, tam kde je Aarhus, Silkeborg nebo slavné Hvide Sande, tam se s tmou rozloučili už na konci května a přivítají ji až v první třetině července. A tam na tom severním prstu, kterému říkají Grenen, tam u Skagenu, tam si teprve poslední týden v červenci budou moc dopřát první minutky té nedomrlé tmy při astronomickém soumraku.
Dobrá zpráva pro každého, kdo by chtěl navštívit v létě Jutský poloostrov.
Dánská vláda přechází na nový model otvírání hranic zemím v Schengenském prostoru.Obchodní řetězec Lidl má u nás takové trochu rozporuplné postavení. V minulém století to byla společnost proslulá především kácením staletých lip, nízkých mezd a laciného zboží. Poslední desetiletí se však obrázek této společnosti mění. Nyní naopak stromy sází, buduje dětská hřiště, je vzorem ostatním ve výši mezd a pracovní době zaměstnanců, a také má sortiment potravin v o něco lepší kvalitě nez je zvykem. A hlavně má akční týdny.
Správný akční týden je ohromná past na peněženky. Když je týden indický, je třeba nakoupit zásobu koření, a ochutnat indické laskominy. V americkém týdnu nakupujeme výbornou arašídovku. Ve švýcarském týdnu nechybí prima čokolády. Avšak co dlouhodobě chybí jsou týdny skandinávské.
Příští týden sice nebude celý skandinávský, avšak alespoň ve čtvrtek 11. června budou mít skandinávské speciality. A to ne ledajaké.
Bohužel 29. května Dánské ministerstvo zahraničí ohlásilo, že hranice zůstanou uzavřené až do 31. srpna 2020. To neplatí pro skandinávské země a sousední Německo.
15. června dojde k otevření hranic pro občany Německa, Norska a Islandu. Výjimkou z pravidla je nutnost zůstat minimálně 6 dní od příjezdu mimo Kodaň.
Byl zahájen dialog s Finskem a Švédskem pro nalezení podmínek přístupu z nerizikových oblastí.
Bohužel asi budeme muset expedici “de tre toppe” odložit na neurčito.
Dětem se občas zasteskne po čerstvém dánském sladkém pečivu. Tedy po tom pečivu, kterému anglo-saská část světa říká “danish pastry”, ale v Dánsku se mu říká “wienerbrød”, což lze do češtiny přeložit jako “vídeňský chlebíček”. Do této skupiny dobrot patří různé plundrované koláčky, pekanové copy, záviny, ale především skořicové šneky.
Dánové, ti se mají. Nejen, že si tyto dobroty kupují v pekárně, ale oni si je dokonce pořizují v podobě mírně nakynutého zmrazeného polotovaru, schovávají doma v mrazácích a po ránu vkládají do horkovzdušných trub. To jsou pak jutské domečky v neděli ráno krásně voňavé. Stačí, když hospodyňka či hospodář, po té co vstane, než se převlékne a začne připravovat snídani, na třináct minut zapne troubu.
To voní! To chutná! To se to pak vstává!
Chtěl jsem i doma připravit takové voňavé jutské ráno, jenže v našem Albertu nejen, že nemají zmrazené skořicové šneky, oni tam dokonce nemají ani zmražené housky. Rozhodl jsem se tedy hledat recept na ty pravé skořicové šneky. Nejprve jsem hledal v českých končinách, ale většina receptů měla do těch pravých dánských šneků daleko. První můj pekařský pokus byl tedy ryze český. Šneci se krásně upekly. Všech čtyřiadvacet jsme jich během dopoledne snědli. Všem chutnali, i na oblizování došlo, ale, nebyly to ty pravé skořicové šneky. Chutě tam bylo méně a i těsto více připomínalo naše buchty.
Zamířil jsem tedy hledat v dánských kuchařkách a začal přicházet záhadě na kloub. Chutě tam dávají Dánové více. Třeba skořice se dává na poloviční počet šneků dvojnásobné množství. O másle a cukru psát netřeba. A pak je tu také problém s moukou.
Když jsem byl poprvé poslán do jutského supermarketu pro hladkou a polohrubou mouku, byl jsem u regálu bezradný. Měli tam totiž ohromné množství různých druhů mouky. Byla tam mouka s názvem Havremel, vedle Grahamsmel, dále Kartoffelmel, Majsmel, Hvedemel, Rugmel, Speltmel, a většina z těch názvů pak tam byla ještě s předponou Øko (tomu jsem rozuměl – to je naše Bio), ale na ty ostatní názvy jsem si musel vzít slovníček. Zjistil jsem, že ta mouka, kterou potřebuji je mouka pšeničná, která se nazývá hvedemel a pohledem do regálu jsem nabyl přesvědčení, že budu marně hledat různé typy “hvedemelu”. Mají jenom jeden. Prostě hvedemel ve dvoukilovém balení je ten pravý.
Hvedemel, kterou jsem dokázal koupit byla někde mezi naší hladkou a polohrubou moukou. Nebyla ani hladká, ani polohrubá, prostě někde mezi. Daly se z ní dělat palačinky i ovocný koláč, ale knedlíky ani náhodou.
Při druhém pokusu jsem proto zkusil smíchat hladkou a polohrubou mouku. Mnohem více hladké, než polohrubé. A bylo to už lepší. Zapomněl jsem do těsta přidat vejce, ale i tak všem chutnalo. Jedenáct z dvanácti šneků zmizelo hned a ten dvanáctý (přidělený) půl dne všechny provokoval.
Pokud se mi třetí pokus podaří, tak snad už dodám i fotografie.
U receptů se budu snažit napsat cenu surovin v českých korunách, tak, jak je lze pořídit v Čechách a v dánských korunách, tak, jak je lze pořídit v Dánsku. Je to zajímavé i proto, že tak lze porovnat, jak rozdílné (či podobné) jsou ceny.
Tabulka cen, jak se prodávají v supermarketu a přepočet na cenu běžnou v čechách (včetně běžného množství).
| Mouka – pšeničná 2kg | hvedemel | 6,95 kr | 12,50 Kč / kg |
| Mouka – pšeničná eko 2 kg | økologisk hvedemel | 13,50 kr | 24 Kč / kg |
| Skořice mletá 70g | stødt kanel | 4,95 kr | 25 Kč / 100 g |
| Cukr 1 kg | sukker | 7,50 kr | 27 Kč / kg |
| Třtinový cukr eko 1 kg | økologisk rørsukker | 14,95 kr | 54 Kč / kg |
| Plnotučné mléko 1 l | sødmælk | 9,50 kr | 34 Kč / l |
| Plnotučné mléko eko 1 l | økologisk sødmælk | 11,95 kr | 43 Kč / l |
| Droždí 50 g | gær | 0,95 kr | 2,90 Kč/ 42 g |
| Vejce z volného chovu | frilandsæg | 2,65 kr | 9,54 Kč/ ks |
| Vejce z haly | skrabeæg | 1,57 kr | 5,65 Kč / ks |
| Šlehačka 38% 500 ml | piskefløde | 19,59 kr | 35 Kč / 250 ml |
| Máslo (slané) 250 g | smør | 15 kr | 54 Kč / 250 g |
| Pečící papír 20 archů | bagepapir | 7 kr | 1,25 Kč / arch |
13. března vláda ČR omezila vstup a výstup z České Republiky jako opatření proti šíření nového koronaviru. Zatím se neví, jak dlouho to bude trvat.
Doufejme, že se do srpna situace uklidní a bude možné cestovat do Dánska a Norska bez omezení. Pokud ne, pak naší expedici “de tre toppe” budeme muset odložit.
Podobný krok učinilo i Dánsko.
Nevím, zda lze někde najít lepší synonymum pro slovo “pohoda”, než v dánské silniční síti. Jutský poloostrov je doslova propletený různými silničkami a cestami, které jsou sice různě důležité, různě široké a vyrobené z různého materiálu, ale nelze jim upřít jednu společnou vlastnost. Jsou totiž vždy pěkně upravené.
Jsi-li turista, bude se Ti na Jutských silnicích líbit. Snad nikde jinde nenajdeš tolik různých parkovišť, odpočívadel, piknikových louček a vyhlídek, než právě zde. Kdykoli je v nejbližší okolí silnice něco jen trochu zajímavého, ať již to je vyhlídka na říčku, velký kámen uprostřed pole, nebo jen zrovna nejvyšší bod v okolí, můžete si být jisti, že opodál bude připravené místo na zaparkování několik osobních vozidel, mnohdy doplněné velkou informační tabulí a několika lavičkami.
Podobně zdejší správce silnic myslel i na ty, kteří jedou příliš dlouho, a potřebují si odpočinout. I pro ně přichystal malá parkoviště tak, aby si mohli odpočinout nemuseli nikdy řídit unavení.
A pokud máš hlad, tak jsi zde vítán také. Pro tebe je zde často připravený stoleček, někdy i se stříškou a záchodkem, takže si můžeš v pěkném přírodním prostředí otevřít svojí krabičku, ve které máš z domova připravený smørrebrød, a dobře se najíst.
Výsledek je často takový, že bílé písmeno “P” v modrém čtverci vídáš na jutských silnicích mnohem častěji, než jakoukoli jinou dopravní značku. Jak by také ne, když každé takové parkoviště bývá ještě označeno předzvěstí, která řidiče s dostatečným předstihem informuje o tom, že nejbližší parkoviště je 200 metrů daleko.
Asi bych se měl opravit. Správnější by bylo uvést, že téměř každý Dán překračuje pravidelně nejvyšší povolenou rychlost. Kdysi totiž probíhala celoevropská dotazníková akce, kde řidiči všech národností uváděli, jak dodržují dopravní předpisy. A z této statistiky pak vyplynulo, že Dánové nedodržují rychlostní limity v 95% případů.
Že je to mnoho?
Ne, není. Skandinávci, na rozdíl od středoevropanů, nic nezatajili, a odpovídali přesně podle pravdy. Běžný řidič zde nikdy nejede tak rychle, jak mu dopravní značka přikazuje, ale rychlost si ještě upraví podle policejní tolerance. Znamená to pak, že když je místní limit 80 km/h, tak si nastaví tempomat tak, aby mu ukazoval 90 km/h a ve skutečnosti jede 85 km/h. A udělají to tak téměř všichni, takže když pak na osmdesátce jede osmdesát pět, tak ho nikdo nepředjíždí a on sám nikoho nedojíždí, prostě jedou všichni téměř stejně rychle.
A jaké že to jsou ty rychlostní limity, které správný obyvatel Jutského poloostrova vždy překračuje?
Ty oficiální jsou určitě každému cestovateli známé z každého bedekru. Zákon nařizuje ve městě jezdit maximálně padesátkou, po normální silnici maximálně osmdesátkou a na dálnici (v tom se bedekry často rozcházejí) sto třicítkou nebo sto desítkou.
Skutečnost se ale často liší, protože další velice častou dopravní značkou (hned za značkou parkoviště), je značka omezující rychlost. V obcích tak často bývají veliké zóny pro jízdu čtyřicítkou, a tam kde se pohybuje hodně lidí, nebo dokonce dětí, bývá rychlost ještě snížena na třicítku nebo dvacítku. Mimo obce to bývá trochu rozmanitější. Obecně je platná osmdesátka, ale to bývá většinou jen tam, kde ve stejném směru existuje zároveň i cyklostezka a cyklisté a pěší tak nemusejí používat silnici. Tam, kde cyklostezka není, bývá rychlost často omezena na 70 km/h. A pak, především na hlavních tazích poblíž velkých měst, bývají úseky silnic, kam cyklisté nesmí, a tam pak bývá dovolena i devadesátka. Takovou cestu poznáš i podle toho, že je na ní nám Čechům dobře známá modrá značka s autíčkem, která označuje silnici pro motorová vozidla. O dálnicích mají pravdu oba typy bedekrů. Oficiálně je dnes povolena na všech dálnicích rychlost 130 km/h, ale ta bývá často omezena na 110 km/h a většina místních řidičů upřednostňuje to nižší z nich.
Místní rychlostní limity mohou být pro středoevropana trochu nudné a unavující, má to ale i některé pozitivní důsledky. Když jsem cestoval svým autem, všiml jsem si, že výsledná průměrná rychlost na cestách po Jutsku, nebyla nižší, než na jakou jsem zvyklý z naší domoviny. A navíc možná díky dánské mírně zvlněné krajině, možná díky nižší maximální rychlosti a možná díky zdejší mnohem plynulejší jízdě, jsem zaznamenal mnohem nižší spotřebu paliva na 100 km (více než o litr, a to už se počítá).
Po několika tisících kilometrů po Jutských silnicích a silničkách, jsem nabyl přesvědčení, že Dánové nepředjíždí. Tedy abych to uvedl na pravou míru, oni předjíždí, ale jen, ve zcela výjimečných případech. Takové případy jsou typově přibližně dva.
Ten první, to je, když ten předjížděný jede vážně jako šnek a není příjemné za ním jet. Ve většině případů, pokud mne někdo předjel, byla to pro mne informace, že jedu vážně hodně špatně, a měl bych trochu přidat, ať nepřekážím.
Ten druhý, to je, když ten předjíždějící opravdu hodně spěchá. Je to takové setkání s pirátem silnic. Pirát se vyznačuje tím, že jede za vozidlem jedoucím maximální povolenou rychlostí v bezpečné vzdálenosti tak dlouho, dokud nenarazí na místo bezpečné k předjíždění, tam dá včas znamení o změnu směru jízdy a rychle, a přesto bezpečně, vozidlo před sebou předjede takovým způsobem, že ani předjížděný, ani řidiči v protisměru, nemusejí na jeho předjíždění nijak zareagovat.
On ten předjíždějící ani žádnou reakci nečeká, vědom si místní preference používání velkého předního okna namísto zpětných zrcátek. Zpětná zrcátka se tady používají snad jenom při změně směru jízdy, a možná ani ne vždy.
Na první setkání s nebezpečným předjížděním jsem čekal asi čtyři tisíce kilometrů a setkal jsem se s ním až v nejsevernějším okrese celého poloostrova. Trochu ostudné bylo, že se jednalo o vozidlo s pražskou poznávací značkou.
Ne všechny silnice mají asfaltový povrch. Při pohybu v obytných, a hlavně rekreačních zónách, často narazíš na velice dobře udržovanou štěrkovou cestu. Zajímavé je, že ani štěrkové cesty nemají nijak výrazně vyjeté koleje. Zřejmě bývají pravidelně upravované.
V oblastech přírodních zajímavostí bývají dokonce silnice pouze hliněné. To se pak stává, že turista jede několik kilometrů po cestě, o které by, po zkušenostech z domova, si myslí, že je to jenom polní cesta či cyklostezka, ale na jejím konci najde krásné velké parkoviště s několika místy vyhrazenými pro autobusy.
Pro našince ještě mnohem zajímavější bývají značené silnice, které vedou po pláži. Prostě u vjezdu na pláž je dopravní značka označující číslo silnice, směr a vzdálenost k nejbližšímu městu. Řidič pak může jet pískem a je na něm, aby jel tak, aby v písku nezapadl.
O cestování na této části evropského kontinentu by se dalo napsat ještě mnohé. Snad jen bude užitečné upozornit turistu, že čerpací stanice sice nejsou příliš často v okolí dálnic, ale ve většině vesnic alespoň jednu samoobslužnou čerpací stanici nalezne. Ano, většina čerpacích stanic je samoobslužná a dá se u nich platit jenom kartou. Podobné je to i s parkováním, mnoho parkovacích automatů již neakceptuje mince, ale pouze platební karty, nebo mobilní platby.
A až někdy při cestování po jutské krajině dostaneš chuť na něco dobrého, všimni si, prosím, malých přístřešků okolo cest. Často tam bývá cedule oznamující, že přístřešek obsahuje “kartofler”, “grønsager”, “honning”, “jordbær” nebo něco podobného. Jedná se o samoobsluhu. Místní farmář, včelař nebo řemeslník tam nabízí své produkty každému, kdo má okolo cestu. Samoobsluha funguje tak, že si přečteš ceník vyvěšený na stěně, vybereš si brambory, zeleninu, med nebo jahody, jaké se ti líbí, případně to ještě zvážíš na váze, která zde stojí na stolečku, sám si spočítáš celkovou cenu a správný obnos potom vložíš do kasičky, která se určitě někde poblíž nachází.
Je to rychlé a snadné, a pro turistu, který se pozdě večer vrací z výletu i velice příjemné, když si takto může pořídit pozdní večeři nebo trochu zpestřit zítřejší snídani.
Jak už to u tak velkých a náročných expedic bývá, je potřeba vytvořit itinerář cesty dlouho dopředu. Proto i my jsme začali plánovat. Už je téměř rozhodnuto o základním táboře.
Tábor, ze kterého vyrazme zdolat tři nejvyšší vrcholy nejen Jutského poloostrova, ale i celého Dánska, bychom chtěli rozbít tábor na pobřeží poblíž městečka Odder.
Odder se nachází asi 7 km od pobřeží Baltského moře. V okolí leží dva přístavy v Hou a v Norsminde. Za pozornost jistě budou stát archeologická naleziště Kæmpehøjen a Bjørnkær Voldsted.
K nejbližšímu vrcholu je to sice stále ještě úctyhodných 27 km, ale počítám s tím, že část cesty ze základního tábora provedeme motorizovaně.